Dušan Prouza

9. června 1975 Jaroměř.

Mojí první zkušeností s fotkou byl příšerný portrét na průkazku do basketbalového oddílu. Naaranžovali si mou maličkost ke zdi v tělocvičně a cvakli. Měl jsem přepálené čelo, tmavé šmouhy místo očí a pod nosem podivný stín … a tehdy jsem si řekl: „tak tohle dokážu vyfotit taky.“

Fotografování i kouzelná temná komora si mě naplno získaly už kolem sedmnáctého roku, kdy jsem se začal sám pokoušet vytvářet první černobílé snímky.

VOŠ Filmová ve Zlíně byla zakončena absolutoriem v oboru : fotografie, as. režie a as. produkce. Dále jsem v rámci zdokonalování absolvoval i několik seminářů a workshopů uznávaných fotografů.

Nejraději mám živou fotografii a pohled na okamžik polapený objektivem. Klapla závěrka a čas se zastavil. Vůně a chuť obrázku zůstává stále mladá a svěží.

Dlouhé roky pracuji převážně jako reportážní a filmový fotograf. Experimentuji třeba i s přírodou anebo triky, které mi umožnily zúročit studijní, ale především osobní zkušenosti a vědomosti. Každý člověk je obdařen pocity, náladami, emocemi a neuvěřitelnou paletou tváří, a to vše se snažím uložit na filmy či paměťové karty svých fotoaparátů.

Fotografem se člověk nestane, spíš se jím musí narodit. Nestačí pouze zmáčknout spoušť a udělat učebnicový snímek, jak je psáno v odborných časopisech. Někdy se musí porušit naprosto všechna pravidla, aby fotografie ožila. Klukovský koníček mi vydržel po celý život a stal se mým povoláním.

Víc si člověk ani nemůže přát. Přes všechna ta léta, která jsem viděl okem v hledáčku, si připadám stále na začátku, učím se a vím, že každé rozednění znovu nabídne úžasný pohled na svět a jeho rozmanitosti.

Pak už si mohu jen přát ,,Dobré světlo.“